Začátkem července jsme tragicky ztratili skvělého kolegu a kamaráda, Vlastu Maška.
Vlastu přivedl do Olomouce v roce 2005 Pavel Anzenbacher. Začínali jsme tam společně, s Alčou, Jářkem, Droldou, Mišákem, Evčou, Domčou a dalšími. Později přešel postupně zcela pod křídla ÚMTM pod vedení docenta Hajdúcha, ale nikdy z nepřestal být jedním z nás. A jsem přesvědčen, že vše, co dnes řeknu, platí stejně i pro kolegy z ÚMTM.
Vlasta se rychle stal jednou z nejvýraznějších osobností ústavu. Když se podíváte do naší kroniky, najdete ho u všech akcí, když ne jako iniciátora, pak určitě jako hybnou sílu, zdroj energie, katalyzátor, případně rozbušku.
Ať už nás vytáhl jen za město na Kopeček, vzdušnou čarou do Boskovic, nebo do Pyrenejí, vždycky jste se mohli spolehnout, že to bude zážitek, který nepůjde zapomenout. - Ani kdybyste chtěli. Společné prožitky, vtipy, a narážky se tak staly součástí našich životů, že dnes stačí na ústavu říct ananas, okapi, starýho Kuneše syn, štosování, nebo masivní únik plynu a všichni vědí. I ti, kdo u toho nebyli. Výlet za Mišákem do nemocnice s dřevěnou nohou a papouškem, s kávovarem v tašce. Deset dospělých a jeden kříž do Kaple. Naše pravidelné cyklistické výlety nazývané z jakéhosi dnes už zapomenutého důvodu Jáhlová kaše. Jeho schopnost nás vykopat z naší vrozené lenosti, abychom jen pořád neseděli na … židli, byla až neuvěřitelná. Jeho popohánění „šlapem, šlapem, nejsme tu na výletě“ odráželo to, že s Vlastou to bylo vždycky víc. Byla to radost. Opravdovost. Byl to život.
Jako kamarád byl Vlasta čistý, nesobecký a opravdový, jako z knížky od Foglara. Bez ohledu na to, jaké starosti sám zrovna měl, jeho první instinkt byl „můžu něco udělat, můžu nějak pomoct“? Když nemohl pomoci, aspoň jsme si spolu zanadávali. Nebo jen společně mlčeli. Když jsme vyjeli na kole, vytáhl z dresu vždycky dvě svačiny. A nikdo nedokázal jiné s takovou láskou oslovovat „obludo“ nebo „babizny“.
Vlasta byl zesilovač radosti. Když se nám něco povedlo, těšili jsme se, až mu to budeme moci říct. Vlastova radost z úspěchů ostatních byla upřímná, nefalšovaná. Člověk mu dal deset a zpátky dostal sto. Kolikrát jsme si každý říkali „těším se, až to řeknu Vlastovi“.
Mezi jeho další superschopnosti patřilo propojování lidí. Určitě je spousta plachých introvertů, kteří díky Vlastovi potkali v životě zajímavé kamarády nebo kolegy, se kterými by se jinak minuli. - Já jsem díky němu třeba poznal všechny servisy Citroenu v kraji, když jsme společně na kolech jezdili vyzvednou jeho auto. Za vší tou legrací a potrhlostí byl ale pronikavý intelekt. Vlasta měl zájem o všechno kolem. Když se vás ptal, na čem pracujete, nebylo to jen ze zdvořilosti, zajímalo ho to. Ostatně, tradiční pojetí zdvořilosti nikdy nebylo jeho forte. Dokázal poznat po zvuku značku traktoru nebo typ lokomotivy a zároveň z těch nejtitěrnějších rozptýlených paprsků laseru popsat vazbu platiny na DNA nebo poznat tumor. Jeho zvídavost, nadšení a optimismus byly nakažlivé. Za svou tragicky krátkou kariéru publikoval dvě desítky prací, které byly dvěstěkrát citovány. Byl znám a respektován i za hranicemi, bolest z jeho ztráty sdílejí kolegové v Bostonu či Manchesteru, ve Vídni či Rotterdamu.
Ztratili jsme nejlepšího kamaráda, výborného kolegu, skvělého člověka. Myslím, že mohu mluvit za všechny, když řeknu, že mu hodně dlužíme a že nám bude všem moc chybět.
Dovolte mi volně parafrázovat píseň Marty Kubišové: Odešel badatel a chasník, co uměl sto divnejch snů žít. Naše slzy budou růst jak krápník. A já prosím: nechte zvony znít.
Hombre, zdar jak sviňa. Děkujeme ti.
Jan Strojil
-------------
Earlier this month, we tragically lost a dear friend and colleague, Vlasta Mašek. After defending his Ph.D. thesis on adducts of platinum complexes on DNA duplexes by Raman spectroscopy at the Masaryk University in Brno with professor Brabec as his advisor, Vlasta was invited to continue his research at the Pharmacology Department of Palacký University by Pavel Anzenbacher. Later he transitioned fully to the Institute of Molecular and Translational Medicine. After joining us in Olomouc in 2005, Vlasta quickly became a prominent figure in the young team. His enthusiasm, friendship and good humour became the glue that held us together.
His boundless appetite for knowledge and his enthusiasm for learning were genuine. When he asked you what you were working on, it was not out of politeness (after all, traditional view of politeness was never Vlasta’s forte). He really cared. He listened to learn, always hungry for new things. He could tell you the brand of a farm tractor by the sound of its engine, fix your bike, catch a snake, just as well as he could use the tiniest of scattered laser beams to characterize binding of drugs or identify cancerous tissue.
In his career cut so tragically short, he published 20 original papers in major journals with 200 citations, mentored a number of graduate and postgraduate students, and just last year won a major national grant to develop Raman spectroscopy to characterize tumour tissue.
But Vlasta was so much more than his work. His outgoing and friendly character made him a hub that connected people of all walks of life who would not otherwise have met. His ability to make friends was unparalleled. Many of his more introverted colleagues were drawn into this maelstrom of social interaction and will forever be grateful for that.
Vlasta was a true and genuine friend, a rare breed usually only found in novels and children’s books. His friendship was completely selfless, always ready to help, always there to support you in times of need. And how we all loved sharing good news with him! We knew he would be even happier than we were, serving as a happiness amplifier. So many times, our thoughts were “I can’t wait to tell Vlasta about this, he will be so happy for me”. You gave him ten and he gave you back a hundred.
His enviable energy helped all of us lead a more active life, enjoy ourselves on those many trips and outings he planned (or more often did not plan, just went). Thanks to him, work became fun, colleagues became friends, friends became a family.
He was larger than life, loved by all who knew him. It is difficult to accept that he will never burst through the door with the energy of a hand grenade, challenging you to get off your lazy butt and live a little. Talking to friends over the past week, it is clear we all had plans with him, plans that will sadly never come to pass. We are left with memories, and some memories they are! We will never forget and we will always be grateful for the time that we could share his friendship. He made our lives better and more fun.
Vlasta would have turned 45 next week. He is survived by his parents, his wife Jana and his two children, Michal (10) and Barbora (7).
Jan Strojil
